Virologie

Za počátek virologie jsou zpravidla považovány pokusy s mozaikovou chorobou tabáku, které nezávisle na sobě prováděli na konci 19. století Adolf Mayer a Dimitrij Ivanovskij. Prokázali, že šťáva z listů tabáku nakažených mozaikovou chorobou obsahuje i po filtraci přes bakteriologické filtry infekční agens  schopné nakazit zdravé rostliny. Spory, zda viry jsou infekční tekutina nebo částice, s konečnou platností rozřešily první elektronoptické snímky viru tabákové mozaiky v roce 1939, zobrazující jej jako tyčinkovité útvary. Ve 40.letech 20. století zaznamenala virologie rychlý rozvoj zejména díky zdokonalení metod izolace a kultivace virů na buněčných a tkáňových kulturách. Výrazného rozšíření poznatků dosáhlo i používání fyzikálně-chemických a imunochemických metod, v posledních desetiletích pak stále více využívaných metod molekulárně-biologických.

Viry v současné době můžeme definovat jako velmi malé, nebuněčně organizované mikroby, obsahující jediný typ nukleové kyseliny a množící se jen v živých buňkách. Ostatními vlastnostmi se viry do značné míry podobají ostatním mikrobům: především schopností pronikat do buňky, vyvolávat onemocnění a spouštět imunitní reakci. Rovněž princip jejich diagnostiky je stejný jako u jiných mikrobů, totiž přímý a nepřímý průkaz infekce. Lékařská virologie je tedy nedílnou součástí lékařské mikrobiologie.

Univerzální  klasifikace virů je založena na rozdělení virů do skupin podle charakteru genomu (RNA a DNA), symetrie kapsidy (bílkovinné schránky viru) a přítomnosti obalu. V lékařské praxi se poměrně často používá klinicko-epidemiologické rozdělení virů podle vyvolávaných příznaků a způsobu přenosu. Podle tohoto členění pak rozeznáváme např. respirační viry, neuroviry, exantematické viry, viry hepatitid atd. Viry přenášené členovci (komáry, klíšťaty…) se obecně označují názvem arboviry.

Seznam onemocnění, která jsou způsobena viry, je velmi dlouhý a zahrnuje položky od běžných nemocí z nachlazení, přes závažné meningoencefalitidy a záněty jater až po transformaci buňky v buňku nádorovou. Na počátku 20. století byly viry odhaleny jako původci žluté zimnice (1901), vztekliny (1903), spalniček (1905), neštovic (1906) a obrny (1908), ve třicátých letech byly izolovány viry způsobující např.  chřipku (1931), opar a příušnice. Postupně byli dopadeni i další původci , ale obrovský pokrok zaznamenal zejména výzkum mechanizmu virové infekce a protivirové obrany organizmu a vývoj očkovacích látek. O významu těchto poznatků svědčí i fakt, že Nobelovu cenu za medicínu za rok 2008 získali Harald zur Hausen za objev lidského papillomaviru, který způsobuje rakovinu děložního čípku a Françoise Barréová-Sinoussiová a  Luc Montagnier za objev viru HIV.